Osud štěněte

Osud štěněte je podivný a nejistý

Moji bráškové a sestřičky byli skoro všichni zamluveni.
Každý již měl svého majitele, každý byl rezervovaný, jenom já a jeden  bráška jsme byli “nezadaní”.

Ten osud mi začíná nějak divně.
Přijedou cizí  lidé, koukají na pejsky a vybírají.
Jak jsou živí, jak jsou chlupatí, jak jsou veselí, jak jsou tlustí jak jsou tencí, jak mají uši, jestli jsou barevní a nebo jestli nejsou barevní špatně, no prostě každý chce svého šampiona.

My to vůbec nevnímáme jenom si hrajeme a čekáme jakého pána nám osud přihraje.
Protože jsme měli v Starohorské hodného pána a paničku, měli jsme na dvoře spoustu hraček a hodnou maminku a žádné starosti .
Můj “skoroosud” přijel 13. května a to mi bylo teprve pět týdnů.

Trochu pršelo a tak nás nevzali od maminky ani ven na zahradu, dali nás na podlahu do kuchyně.
Mě, jednoho  bráchu a “vyberte si”.

Tenkrát mi to bylo jedno.
Mohl jsem si hrát, dělat loužičky na podlahu, tak co?

Než vypili kávu zjistili že jsem tím tajným favoritem já a že “prý” si vezmou mě.
Avšak  Božek, můj chovatel se nakonec pochlubil tajným trumfem.
Mým bratříčkem Avárkem, který byl jeho tajný favorit.
Hotový krasavec, ale v té době mu ještě nerostly zoubky, takže prý asi zůstane doma u maminky napořád.

No a protože Avárek byl opravdu sekáč tak si to můj “skoroosud” tak nějak trošku rozmyslel a že prý by si vzali jeho (teda, kdyby mu začaly ty zoubky dorůstat) a vedly se kolem toho nějaké řeči, z kterých bylo jasno, že se rozhodne, až si pro jednoho z nás přijedou.

Nepřipadalo mi to vůbec fér, ale nemohl jsem nic dělat.
No prostě lidi!